Za záchranu druhé ruky

To, že v dnešní době při ranní rozcvičce u skříně nejčastěji sáhneme po džínách a triku má své počátky asi tak padesát let dozadu. V té době totiž tehdejší společenské uvolnění, které šlo ruku v ruce se vznikem květinového a ženského hnutí zcela změnilo do té doby tradiční styl oblékání. A oděvní průmysl byl téměř lusknutím prstu odproštěn od svých módních pravidel. Oděv se stal výrazem nespoutanosti a individuálních projevů nás, jakožto jednotlivců. Vysoká móda a vysoká krejčovina byla na ústupu a slovní zásobu jsme si rozšířili o nový pojem – volnočasová móda. A ruce jsme mohli utrhat těm, kteří nám byli schopni nabídnout jednoduché, mladistvé a především levné oblečení. A švadleny neměly co na práci. Protože doby, kdy jsme si na sebe nechávali šít byly prostě ty tam. V té záplavě všem dostupného oblečení přece nebyl důvod.

A tenhle stav se v průběhu let vyvinul až do dnešního extrému.

Dle statistik každoročně nakupujeme více a více oblečení, za které ovšem vydáváme méně a méně peněz. Nízké ceny oblečení jsme totiž začali vnímat jako běžnou věc. A protože s jídlem roste chuť, chceme víc. Víc nízkých cen. A nebo alespoň víc slev. A nejlépe slevy kontinuální. Před sezonou, během ní i po sezoně. A protože poptávka určuje nabídku. Řetězce nemají na výběr. Produkovat oblečení z kvalitních materiálů a propracovaných střihů je pro ně z finančního hlediska prostě příliš riskantní. A tak nabízejí jednodušší a jednodušší oděvy – ono totiž sešít dva kusy látky a prostřihnout díry na ruce dokáže kde kdo, čímž zabijí dvě mouchy jednou ranou. Ušetří za práci i pracovní sílu. Z určitého množství surovin, pak vyrobí dvakrát tolik metráže co před rokem, a tak jsou používané materiály slabší a samozřejmě méně kvalitní. A my to samozřejmě víme. Víme, že oblečení, které v řetězcích kupujeme kvalitní není. Ve své podstatě je pro nás ale tato (ne)kvalita dostačující.

Ztrátou šicích dovedností jsme totiž zapomněli na to, kolik času a píle stojí to, aby ten výsledný produkt fakt za něco stál. A máme tak velmi pokřivené vnímání cen oděvních výrobků. Není to ale nic složitého. Ten princip je stejný jako v jakémkoli jiném sektoru. Kvalita zabere víc času. A to zvyšuje náklady. A je to právě kvalita šití a kvalita použitého materiálu, jež rozhoduje o tom, zda se nám oděv po pár nošeních rozpadne či nikoli.

Je tak třeba vzít na vědomí, že donekonečna nakupovat oblečení, které si vezmeme stěží párkrát na sebe a pak už nám jen zabírá místo v šatníku rujnuje nejen naši peněženku, ale i životní prostředí kolem nás. Ty kvanta hadrů v obchodech se nerozpustí vzduchem. Likvidace je poslední fáze v životním cyklu každého oděvu. A tak ho po donošení buď pálíme a pak si ty karcinogeny pěkně dýcháme a nebo ho skládkujeme. Každý Čech ročně vyprodukuje asi 23 kg textilního odpadu (studie Víš, co nosíš?; British Council). Tak škoda, že ta zeměkoule není nafukovací. A uklidňovat se tím, že se naše obnošený oblečení dostane na charitu, která ho posune potřebným či ho prostřednictvím nějaké druhé ruky prodá a získá tak finanční prostředky na svoji činnost, čímž tedy v podstatě přispějeme na dobrou věc, není zrovna na místě. Tím si svědomí nezachraňujme. Ty kvanta hadrů v řetězcích jsou totiž v tak mizerné kvalitě, že nějaký druhý život prostě nezvládnou. Ty už Vám nikdo znova nekoupí. Druhá ruka je o hledání pokladů. O hledání originality. O radosti z vydařeného lovu a vytahané triko nikomu radost neudělá.

A tak nakupujme s rozmyslem. A nakupujme kvalitu.

Jinak bych se totiž nikdy prostřednictvím druhé ruky nemohla dostat k tomuhle božímu saku od Valentina. Kvalitní materiál a kvalitní ušití přežije i svoji dobu. Pak už jen stačí vzkřísit daný oděv v kontextu doby aktuální. V tomhle případě zkrátit rukáv, sako víc vypasovat, vyměnit knoflíky a znovu vyrazit do ulic.

Tak zachraňme druhou ruku. Má to cenu. Nosme příběhy.