Mít svý oblečení zase znovu ráda

Před třemi lety jsem se při čekání ve frontě s náručí plnou zlevněných triček, tílek, šortek a dalších „to musím mít“ oděvů poprvé zamyslela nad tím, jak je sakra možný dávat za oblečení tak mizerný peníze. Kde se ty kvanta hadrů zatraceně berou. Tak nějak jsem totiž tušila, že nepadají z nebe.

A protože tohle uvědomělé vnuknutí přišlo pravděpodobně ne náhodou v době, kdy jsem začínala hledat společnou nit se svým šicím strojem a byla na počátku své tvůrčí cesty, začala jsem se pídit po tom, jak to vlastně je.

 

Při pohledu do útrob své šatní skříně, která praskala ve švech, ale přesto mi povětšinou nedokázala poskytnout uspokojivý ohoz k té které příležitosti, jsem opět seděla (jako už několikrát) na kraji postele a smutně vzlykla, že nemám co na sebe. Ožmolkovaný svetry totiž nebyly nikdy in stejně jako trička, která mají přetočený švy tak nepochopitelným způsobem, že by mě při jejich žehlení nejradši vzal čert, (ale já si je prostě stejně dokola za ten pakatel kupovala zas a zas) a spoustu dalšího oblečení, který je už po pár nošeních děsně vytahaný nebo který mi sice v obchodě přišlo dost dobrý (hlavně tou cenou), ale po příchodu domů jsem zjistila, že se mi vlastně vůbec k ničemu nehodí, vlastně se mi možná ani nelíbí, ale hlavně mi vlastně vůbec nesedí a nebo se začalo rozpadat po pár nošeních a mě ty upadaný knoflíky a čouhající nitě zcela vážně lezly krkem. Měla jsem prostě skříň plnou hadrů. A to doslova. Nutnost změny visela ve vzduchu.

 

Muselo to přeci jít i jinak. A tak jsem začala hledat cesty posilněna představou, že do řetězců
vlastně vůbec nemusím, protože si ušiju co budu chtít. A vytvořím si šatník jaký budu chtít, přesně sobě na míru.

 

Tak snadné to ovšem nebylo. Musím přiznat, že začátky, kdy jsem se snažila odrážet útoky levné a všem dostupné módy tím, že ji prostě nebudu kupovat, protože si radši našetřím na nějaký dražší a tím i mě citově bližší kousek byly zatraceně těžký. Ta masáž fashion řetězců je úmorná. Nicméně, unikala jsem statečně a nákup konfekce jsem skutečně začala omezovat čím dál tím více, v přímé úměře k tomu, jak jsem nabývala své šicí dovednosti, rozšiřovala si obzory o fungování módního průmyslu jako takového a získávala jasnější kontury o existenci naší lokální fashion scény. Až se můj nákup v řetězcích smrsknul do dnešní podoby na kalhoty a sem tam nějaká ta basic tílka, která tahám jako košilky – aby mi na záda nefoukalo. A boty – ať se zas tak moc nekasám.

 

A mám pusu od ucha k uchu, že jsem ten přerod zvládla a že mě tenhle řetězcový půst bohatil o pro mě tři zcela zásadní fakty.

 

1) Našla jsem svůj styl. Nikdo mi totiž nepodsouval co je tenhle týden zrovna trendy a co bude ten příští. Nosila jsem prostě to co jsem ve skříni měla a sama tak postupně přicházela na to, o co bych svoji oděvní sbírku ještě ráda rozšířila. Co fakt potřebuju. Co potřebuju protože to pasuje ke mě ne kvůli tomu, že je to ve slevě, stojí to pár korun a za takovou cenu to v obchodě přece nenechám.

 

2) Přišla jsem na to, že sekáč není místem, kde je halda použitých věcí při jehož návštěvě byste se měli cítit nějak nepatřičně, že si kupujete obnošený věci, protože na nový nemáte. Což si stále myslí spoustu lidí okolo mě. A to je škoda. Protože objevit kouzlo secondhandů a následně mu zcela propadnout je totiž naprosto skvělá věc a navíc – je to láska na celej život. Dneska tak velkou část mojí skříně tvoří věci z druhý ruky, ale zatraceně úžo žůžo věci z druhý ruky. A radostí bych se rozskočila, když mi takovouhle věc někdo pochválí a já si tak můžu znovu oživit ten skvělej pocit z povedenýho lovu.

 

3) Začala jsem nákup oblečení vnímat jako investici do sebe samé a budovat si k němu znovu určitý vztah. Objevila jsem kouzlo autorský módy a uvědomila si, že každý oděv má svůj příběh. A já, že se jeho nákupem vlastně tak trochu stávám toho příběhu součástí. A že chci aby mě ten příběh těšil. I kdybych si za roli v něm měla připlatit nějakou tu stovku navíc.

 

Já a moje skříň jsme dneska dost velký kámošky. Trvalo, než jsme si k sobě našly cestu. Ale stálo to za to. Není to nakonec vůbec nic složitýho. Ta rada je prostá. Mít svý oblečení zase znovu ráda.

A o tom to celý bude.

 

Tak vítejte pěkně a buďte sami sebou.

VH