O textilním odpadu. Kde se vzal a kolik ho je?

 

PSÁNO PRO FLER.CZ

 

Oblékání se jako aktivita, kdy zahalujeme svá těla, abychom potlačili stud a zároveň je ochránili před nepříznivými vnějšími vlivy, je proces, který se v čase nijak výrazně nevyvíjí. Oblékáme se v první řadě kvůli morálce a kvůli tomu, aby nám nebyla zima. Ze stejných důvodů se oblékala i vaše babička a babička její babičky. Kromě funkce ochranné, má ale oděv i funkci estetickou. A právě tato funkce dala vzniknout módě a celému módnímu průmyslu, který se naopak v čase mění, a to velmi výrazně.

 

Schopnost líbit se prostřednictvím oděvu se ve společnosti velmi rychle ujala. Byly doby, kdy oděv určoval společenský status jednotlivce. Móda byla výdobytkem bohatších vrstev. Nižší třídy byly odkázány na lidovou tvořivost nebo na to, co se podědilo. S příchodem průmyslové revoluce se objevily šicí stroje, které postupem času okupovaly snad každou domácnost. V průběhu dalších let se objevily obchodní domy a značky, které začaly nabízet první konfekce. Díky přesunu svých výrob do zemí třetího světa, kde je nulová regulace pracovního práva a chybějící ekologické standardy, tyto značky dokázaly snížit cenu oděvů a zpřístupnit módní trendy z přehlídkových mol všem. Cena byla natolik příjemná, že se šití doma přestalo vyplácet.

 

Zpočátku existovaly každý rok pouze dvě kolekce. Jako/léto a podzim/zima. Bylo ale třeba získat pozornost zákazníků i v mezidobí, a tak se začaly vyrábět kolekce mezisezónní. U zakázníků se to setkalo s velkým ohlasem, proto se prodlevy v uvedení nového zboží neustále zkracovaly až do dnešního podoby, kdy je nové zboží naskladňováno do obchodů, co týden.

 

To ovšem vytváří obrovský tlak jak na ty, kteří oblečení šijí, tak na nás spotřebitele, neboť konstantní přísun a neustálá obměna nového zboží v nás vytváří pocit nutnosti okamžitě koupit. Nemáme možnost si nákup rozmýšlet, protože při příští návštěvě obchodu už bude oděv nahrazen pravděpodobně něčím jiným. Kvůli neustálému snižování cen oděvů nás ale v konečném důsledku naše impulsivní nákupy ani moc nebolí. Ba naopak. Často nám to připadá jako děsně bezva věc. Mít spoustu oblečení za pakatel. Jenže…

 

Výsledkem je skříň narvaná k prasknutí, u které každé ráno zoufale přešlapujeme, protože stejně nemáme co na sebe. Dle posledního průzkumu společnosti Oxfam a Marks & Spencer obsahuje průměrný šaník 152 kusů oděvů. 11 z nich nám na ramínku visí ještě s visačkou a nikdy jsme je neoblékli. 16 z nich jsme měli na sobě jen jednou a 57 kousků leží ladem. Zbývá nám 30 kousků, kousků, které milujeme a nosíme pořád dokola.

 

30 nošených ze 152 na ramínku pověšených. Opravdu nosíme v průměru 20 % svého šatníku?

 

Současná podoba módního světa, nazývaná jako svět rychlé módy neboli fast fashion, zaplavuje naši planetu nekvalitním oblečením, které je vyráběno neznámo kde a neznámo kým. Módní průmysl je jedna velká běžecká dráha a tempo na ní se neustále zrychluje.

 

Z pohledu značek se jedná o model rychle vyrobit a rychle prodat.

Z pohledu spotřebitelů se jedná o model, kdy chceme hodně za málo.

 

Oblečení je tak vyráběno levnou pracovní silou v mizivé kvalitě, protože jedině úsporou pracovních nákladů na materiál mohou značky docílit nižší ceny, kterou tak často požadujeme. A tak sice za tričko dáme pár korun, ale protože vydrží sotva pár nošení, brzy si musíme koupit tričko další. Toto umělé zkracování životního cyklu našich oděvů má za následek to, že každoročně roste světové množství textilního odpadu, pro který nemáme využití. Jedná se o velmi nezodpovědný přístup, s jehož negativními dopady se začínáme setkávat tváří v tvář.

 

Dle údajů neziskové organizace Redress, která sídlí v Hong Kongu a jejímž cílem je snížit textilní odpad v módním průmyslu

 

– ve Velké Británii končí každý rok na skládkách kolem 1 000 000 tun textilu,

– v Číně končí každý rok na skládkách kolem 20 000 000 tun textilu.

 

V České republice nám tato data chybí, protože Ministerstvo životního prostředí nezařazuje secondhanový textil do režimu svého odpadového hospodářství. Dle údajů sesbíraných od jednotlivých institucí a vlastních výpočtů odhaduji, že je v ČR vysbíráno asi kolem 6 000 – 7 000 tun textilu za rok. Dalších asi 200 000 tun však končí v komunálním odpadu. Třídíme tak asi kolem 4 %.

 

Největší problém v souvislosti s textilním odpadem je ten, že celosvětově 90 % našich donošených oděvů končí na skládkách.

 

V případě, že je oblečení vyhozeno na skládku, dochází při jeho rozhladu k úniku methanu, skleníkového plynu, který přispívá ke globálnímu oteplování. Barviva a chemikálie v oděvech obsažená se pak mohout dostat do půdy a povrchových vod. Při spalování vyhozené textilie zas unikají do ovzduší látky, které jsou karcinogenní.

 

Módní průmysl při výrobě oděvů spotřebovává obrovské množství vody, energie a nerostných surovin. Nahlížení na oblečení jako na spotřební zboží nebo jednoúčelovou položku je proto z dlouhodobého hlediska zcela nudržitelným jevem, který ničí nejen naši peněženku, ale především naše životní prostředí.

 

Jak se textilní odpad dělí?

 

1) Pre- consumer (odpady z výroby) – v ČR asi 87 000 tun

Jedná se o všechny materiály, na kterých jsou testovány barevné odstíny nebo vzory a veškeré odstřižky vzniklé při střihání včetně začátku a koncí rolí látek. Dle organizce ReDress se 15 – 20 % vyrobeného materiálu tak nidky nestane produktem.

 

2) Post- consumer (spotřebitelský odpad)

Nejedná se pouze o odpad, který si hromadíme ve skříních a je to tedy naše nenošené nebo obnošené oblečení. Patří sem i ložní prádlo z hotelů, nemocnic nebo i armádní a jiné uniformy a veškeré textilie používané tamtéž.

 

VÍCE NA: http://www.fler.cz/magazin/kde-se-vzal-textilni-odpad-a-co-s-tim-muzeme-delat-1733