KLID STROJŮ

Seděla jsem v autě směr Plzeň a za zády mi cestoval celý můj šicí svět. Bylo mi zvláštně a na mysl se mi vloudila Werichova slova:
 
“Radost a smutek leží v člověku někde blízko vedle sebe, tak blízko, že nejednou spolu splývají.”
 
Něco na tom bylo.
 
Vzpomínala jsem na svoje šicí začátky a musela se usmívat – jak prozaické to všechno bylo a vlastně pořád je. Touha jít, žít, milovat a tvořit. Smysluplně a bez příkras. Opravdicky. S radostí po kapsách a ruku v ruce s intuicí, která Vám tak nějak vždycky napoví.
 
Seděla jsem v autě směr Plzeň a bylo mi zvláštně. Vnitřní hlas ale šeptal: “Jdeš správně.” Musela jsem se znovu usmívat: “Čau, kamaráde!”
 
Melancholie zmizela.
Zbyla jen radost.
 
A tak stroje spí, dílna je prázdná a já upaluju vstříc novým zážitkům, které už nebudou vlastní rukou šité, ale vlastním tělem žité.
 
Děkuju za tuhle krásnou cestu. Všem a všemu.
 
Veronika