Proč nedávám fotky svého dítěte na sociální sítě

 
Ona: “Hele, a proč nedáváš svoje dítě na fejsbuk?”
Já: “Protože mi to nedovolilo.”
Ona: “Cože?”
 
Ano, ten důvod je opravdu takto prostý. To, že jsem ho odnosila ve svým břiše a následně porodila mi přece nedává absolutně žádný práva k tomu, infromovat prostřednictvím fotek virtuální veřejnost, že už máme dva zuby ale pořád nelezeme. Co když z mýho syna vyroste někdo, komu skutečnost, že se fejsbuk nebo instagram hemží jeho fotkami v plenkách, bude vadit? Ani já totiž nejsem dvakrát nadšená z představy že by moji rodiče v době mého dětství nahrávali fotky malé Verunky na internet, pokud by v té době byl.
 
Nemám proto v plánu vystavovat svoje dítě na sociálních sítích dříve, než se pro život na nich samo rozhodne. A do té doby budu maximálně ctít jeho soukromí. Protože právo na něj mají i miminka potažmo děti. Fakt.
 
Nechci do našeho syna projektovat svoje představy ani si skrze něj plnit svoje nesplěný sny. Narodil se jako osobnost a já bych si hrozně přála, aby jí zůstal. Aby zůstal svůj. Aby si svoji identitu vybral sám, tu digitální nevyjímaje.
 
Nechtěla bych, aby mi jednou můj dospívající syn vyčetl :”Jako mami, to jsi tam dávala proč?” No protože jsem se nechala unést mateřskou pýchou nad tím, jak roztomilý miminko jsem stvořila a chtěla jsem se pochlubit světu. Tobě ten palec v puse nepřipadá roztomilej?
 
K tomu všemu bych si navíc nikdy neodpustila, kdyby nějaká dětská fotka dala někdy v budoucnu podnět k posměchu nedej bože ke kyberšikaně. Protože v dnešním světě jeden nikdy neví. V tom viruálním obzvlášť. Příspěvky na sociálních sítích si žijí vlastním životem a nikdo z nás nedokáže ohlídat kam až se mohou dostat a kdo všechno se na ně dívá.
 
Vzpomínky na dětství svýho syna si chci nechat v první řadě schovaný ve svým srdci. A objeví-li se někdy v obrázkové podobě na veřejných nástěnkách internetů, bude to ve chvíli, kdy se je tam on sám rozhodne umístit.
 
Tak. To až se mě zas příště budete ptát.