#jenomMáma

Byla jsem dnes svědkem situace, kdy dokonale upravená máma uštědřila v parku pohlavek svému asi tříletému synovi jenom proto, že nešel dostatečně rychle. S typickou dětskou rozverností objevoval svět a zastavil se, aby hledal cosi v trávě. Máma pospíchala, byla ve stresu. Jímal mě vztek a úzkost.
Několik dní zpátky jsem zas byla svědkem sourozeneckého boje na pískovišti. Starší brácha začal ubližovat svojí mladší sestřičce. Štouchal do ní, bouchal a křičel „Ďi pyč, Ďi pyč.“ Přiběhla máma a toho kluka objala. Dojalo mě to. To, že má mámu, která umí číst v signálech, protože svým chováním jen volal po větší pozornosti, po lásce.
 
Napadlo mě, že by možná i ta máma z parku potřebovala obejmout. a že mi vlastně vůbec nepřísluší nikoho soudit. Že je třeba na všechno sama, rozešel se s ní partner, má nemocnou maminku, nesnesitelného šéfa nebo cokoli jiného.
 
Vztek mě přešel. Uvědomila jsem si, že i já mám někdy mateřství nad hlavu, jakkoli moc jsem za tuhle roli vděčná a jakkoli jsem nikdy nebyla šťastnější. Protože být mámou je prostě dřina. Jen nám to ty instagramový supermatky prostě zapomínají říkat. A tak jsem se jí v duchu za všechny tituly omluvila. Úzkost ale zůstala. Bylo mi líto toho kluka. Toho, že jeho máma vysypala svoje frustrace na jeho nevinnou hlavu, která si to ponese dál životem. Bylo mi úzko z toho, že všechny svoje negace a strachy, které nám tahle doba způsobuje upoštíme ve formě křiku nedej bože fyzického trestu na ty, které vlastně nejvíce milujeme. A přitom by někdy úplně stačilo vědět, že je to normální, cítit se jako matka mizerně. Protože i já mám někdy dny, kdy se mizerně cítím. Kdy se mi chce brečet, a tak brečím. Kdy mám pocit, že jsem k ničemu. Protože věty typu: „A co na tý mateřský pořád děláš? To bych nevydržela, já bych se asi nudila…“, v nás živí pocit, že být mámou je tak nějak málo. Mateřství je totiž něco, co v dnešní materiální společnosti nedokážeme ekonomicky změřit. A tak jako matky chvátáme do práce. Chceme tvořit hodnoty, ale zapomínáme, že tu největší hodnotu vozíme v kočárku. Chceme tvořit lepší svět, ale neuvědomujeme si, že svět bude právě takový jaké budou naše děti.
Ano, vím, jsou matky, které pracují, protože to k životu potřebují. Jsou matky, které pracují, protože musí. To, co mě zneklidňuje je, že se z fenoménu pracujících matek začíná stávat běžná praxe, i v případech, kdy nám naše základní instinkty říkají něco jiného. Vím to, protože i já se jako matka nechala na chvilku lapit do pasti. Snažila jsem se doslova vysedět nějakou jinou pracovní náplň než jakou je výchova mého syna, prostě proto, že jsem cítila, že být „jenom máma“ se v dnešní době nenosí. Stala jsem se obětí vlastních pochyb, byla jsem podrážděná, náladová a ve stresu. Jenže pak jsem chytla za záchrannou brzdu.
 
„Vzpamatuj se, proboha! Nemusíš pracovat pokud to tak necítíš. Být mámou je přece samo o sobě poslání hodné obdivu! Vždyť děláš tu nejvíc užitečnou věc na světě, i kdyby jsi celý den zpívala jen Komáři se ženili, vždyť vychováváš budoucí generaci. Nestyď se za to být jenom máma. Napoj se na svoji vlastní intuici a poslouchej svoje srdce víc, než všechny možné hlasy okolo. Buď opravdová. Miluj, ale současně se neboj přiznat, že dnešní den stál za prd a že toho máš až nad hlavu. Být mámou je prostě fuška a je normální probudit se ráno bez make-upu. Fakt.“