OSUDY DONOŠENÉHO TRIKA – ČÁST TŘETÍ

 
Právě čtete poslední díl z třídílného seriálu, ve kterém jsem se vám pokusila přiblížit, co se děje s oblečením, vložíte-li ho do textilního kontejneru. Víte už, že na charitativní účely putuje jen 10 – 20 %. Zbylých 80 % se pak dělí v poměru: 5 – 10 % spalovna, 50 % recyklace a 40 – 45 % prodej na trhy rozvojových zemí. A právě o secondhandovém trhu v rozvojových zemích je tohle finále.
 
Velká část našich donošených oděvů je totiž prodávána překupníkům s textilem. Ti s oblečením dále obchodují převážně v zemích subsaharské Afriky, kde jej na místních tržištích prodávají místním za zlomek ceny. Záměr byl jistě bohulibý – nabídnout levné oděvy lidem z rozvojových zemí, kteří většinou nemají finance na to, aby si pořídili oblečení nové. Jenže se to zvrtlo a africké země se topí v záplavě našich donošených oděvů.
 

 
Problémem totiž je, že se na afrických tržištích z celkového objemu dovezeného secondhandového oblečení prodá jen velmi malá část, a ten zbytek zůstává v zemi jako dále nevyužitý textilní odpad. Kromě negativních dopadů na naše životní prostředí, které haldy neprodaného oblečení na místních tržištích způsobují, extistuje ještě jeden důvod, proč je mnohým dovoz obnošeného oblečení na trhy afrických zemí trnem v oku. Příliv secondhandového oblečení je totiž natolik velký, že ničí lokální módní průmysl, který levným cenám obnošeného šatstva nezvládá konkurovat. Vlády jednotlivých zemí se tak stále častěji zaobírají tím, že by dovoz secondhandového oblečení na svá území zakázaly.
 
Nejodvážnějšími jsou země z uskupení East African Community (EAC). Patří sem státy Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda. Tyto země se rozhodly do roku 2019 dovoz secondhandového oděvu zcela zakázat. Argumentují tím, že je třeba opětovně vybudovat místní textilní průmysl, a to za přítomnosti obrovského množství levného oblečení z druhé ruky, není možné. Ve snaze motivovat obchodníky, aby prodávali lokální produkty, zvýšila Rwanda až dvacetinásobně clo na dovoz obnošeného šatstva. Se zákazem dovozu nicméně ostře nesouhlasí Spojené státy, které jsou jednou z hlavních zemí, odkud se textil do Afriky dováží. Tvrdí, že zákazem importu je v USA v ohrožení až 40 000 pracovních míst a slibují, že pokud k zákazu skutečně dojde, znevýhodní na oplátku dovoz afrického zboží, které ze zemí EAC, míří na americký trh. Kvůli této skutečnosti Keňa od zákazu improtu obnošeného šatstva postupně upouští a podobné tendence mají i vlády dalších zemí, s výjimkou Rwandy, která zatím i přes hrozící americké sankce secondhadové oblečení, na svém území statečně odmítá.
 

 
Je to prostě zapeklitá situace a ačkoli ani mě netěší představa, že moje letní šaty z loňska možná skončily na textilní hromadě někde v Ugandě, myslím si, že zákaz importu oblečení z druhé ruky není nejšťastnější. Země totiž zatím nejsou schopny produkovat svoje vlastní oblečení, které by mohlo být konkurenceschopné. Situace, kdy by k zákazu importu sekáče došlo, by tak mohly využít asijské země a Afriku zaplavit svým levným oděvním zbožím, protože zákaz dovozu se nevztahuje na nové oblečení. A jak dobře víme, současný systém rychlé módy se vyšrouboval do takových rozměrů, kdy se obnošené oděvy vyrovnávají svoji cenou těm novým. Pokud tak zákaz skutečně vstoupí v platnost, s největší pravděpodobností nastane scénář, kdy lokální textilní a oděvní průmysl bude v Africe i nadále skomírat, protože obyvatelé států EAC sice přestanou nakupovat secondhandové oblečení ze západních trhů, ale začnou nakupovat nové a levné oblečení z trhů asijských. Což je z hlediska negativních dopadů módy na naše životní prostředí asi ještě o chlup horší, než tlející haldy obnošených oděvů na místních tržištích. Zaplavení afrických trhů novým asijským oblečením totiž znamená větší spotřebu přírodních zdrojů, kterých jak je známo naše planeta příliš na rozdávání nemá.
 
Vypadá to tak, že jediný způsob jak problém oděvy zaplavené Afriky vyřešit (a vůbec problém textilního odpadu se kterým se jako lidstvo potýkáme) tkví ve stále se opakujícím až klišoidním doporučení: snížit na trzích vyspělých zemí svoji spotřebu a nakupovat méně oděvů vyšší kvality.
 
—————————————————————-
Tímto děkuji vám všem, kteří jste se prokousali všemi třemi díly. A pokud máte v hlavě zmatek, je to v pořádku. Mám ho v hlavě často i já a to se udržitelností v módě zabývám už víc než sedm let. Na co se mě často ptáte? Jak nakupovat méně oblečení, jak brát nákupy jako investici do sebe samé a sáhnout tak hlouběji do peněženky a současně se nepřipravit o radost z nakupování? A jde to vůbec? Jde. Já šla cestou postupnýho začleňování malých změn do svýho každodenního života. Je fajn zajímat se, ptát se, hledat informace, skládat si je do souvislostí, přemýšlet, uvědomovat si možné dopady svých spotřebních zvyklostí a ono se to časem poskládá samo ani nebudete vědět jak. Na začátek klidně stačí, když si na léto nekoupíte čtvery nový šortky, ale třeba jen dvoje. Nebo prostě jen vytáhnete ty z loňska, protože jsou ještě docela fajn, do práce si vezmete to samý, co jste měli na sobě dneska a ty silonky nevyhodíte hned při prvním oku na palci, ale zkusíte je třeba zašít. I takhle miniaturní změny se počítají. Každej z nás je totiž na cestě k zodpovědný spotřebě prostě v jiný vývojový fázi, a to je třeba respektovat. A inspirovat se navzájem. Vždyť ani Řím nebyl postavenej za den….