Udržitelnost mojí duše

 
Když jsem se rozhodla na svém instagramu sdílet po letech nabité informace o tom jak funguje módní průmysl byla jsem po pár příspěvcích pasována do role odbornice. V tu samou chvíli se mi z mojí vášně – udržitelné módy, začala polehounku vytrácet radost, prostě proto, že jsem se na tuhle roli necítila. I přesto jsem ji na chvíli adoptovala. S každým dalším příspěvkem jsem cítila čím dál tím větší zodpovědnost neplodit bludy a poctivěji zdrojovat. Každý den jsem trávila xy času pročítáním nejrůznějších materiálů abych se udržela tzv. uptůdejt. Konzultovala jsem, přednášela, odpovídala na dotazy pro tématické články. Když jsem se jeden večer připravovala na jedno ze svých dalších veřejných vystoupení přistihla jsem sama sebe, jak mě to děsně štve a já cítila, že chci dělat všechno možný, jenom už nechci mluvit o tom, že nás současný konzumní tempo jednoho dne zabije. A tak jsem vzala telefon a to svoje vystoupení zrušila stejně jako další na nadcházející měsíce přislíbené účasti mojí osoby. “Omlouvám se, víte, mě už ty konzultace a veřejný vystupování na tohle téma netěší.” Co mě k tomu vedlo?
 
1) V životě mě po profesní stránce vždycky naplňovaly tři věci: tvoření rukama, psaní úvah nad obyčejnými věcmi všedního dne a práce s dětma. K udržitelný módě jsem se dostala jakoby mimoděk v době, kdy jsem tvořila svoji vlastní oděvní značku. To téma mě sice naprosto pohltilo, děsně mě bavilo a chtěla jsem o něm z pozice laika mluvit, nikdy jsem ale neměla žádný akademicky ani odborný ambice. V momentě, kdy mi je virtuální svět přidělil, cítila jsem se svázaně.
 
2) Přestalo mě bavit neustálé obhajování faktů a přesvědčování k akci. Vyčerpávaly mě debaty s těmi, kteří nebyli ochotni slevit ze svého pohodlí ani o píď, kteří nebyli připraveni začlenit udržitelnost do svých životů a neustále se odvolávali na svůj malicherný vliv na cokoli. Došlo mi, že někoho lámat tam, kam se mu samotnému nechce, není můj styl. Že až příliš silně cítím, že si k tomu všemu potřebuje každý z nás dojít sám, protože jedině tak to bude skutečně opravdový.
 
3) Dříve jsem o tématu dokázala mluvit hodiny a pořád jsem měla co říct. Moje poslední veřejný výstupy se ale smrskly na patnáct minut, protože mi začalo připadat, že se opakuju, že celej tenhle problém s udržitelností je až zbytečně nafouknutej, že se vlastně v základu jedná o docela jednoduchou věc: Bereš-li si víc, než je Ti dáváno, tak to nikdy nemůže dopadnou dobře. Je to velmi primitivní rovnice s všeobecnou platností.
 
4) Pochopila jsem, že není vůbec nic špatnýho na přiznání se k tomu, že nejsem ten typ, který by za určitou myšlenku dokázal položit sám sebe. Že mi úplně stačí, že já vím a žiju podle toho.
 
A tak jsem se rozhodla vrátit tam, kde mi bylo vždycky nejlíp, k sobě, k tvoření rukama, k psaní a k práci s dětma. Udržitelný módě jsem dala z profesního hlediska vale. Pro někoho to bylo nečekaný a rychlý. Jenže nemělo by to tak být běžně? Neměli bychom v zájmu zachování si svýho vlastního psychickýho zdraví opouštět to, co už nás netěší? A rychle?
 
Moje babička vždycky říkala, že čím dýl se s h***** mažeš, tím víc smrdí.
 
A měla pravdu. V týhle tělesný schránce žiješ jen jednou, a tak si myslím, že je fajn být k sobě upřímnej.
 

————————————————————————
 
Děkuju všem, kteří jste dočetli až sem, děkuju všem, kteří jste si už zakoupili Příběh skříně, dílo, který tu zůstane jako moje osobní vzpomínka na těch sedm let. Ale neklesejme na mysli. S udržitelností jsem se rozloučila z profesního, nikoli však z lidského hlediska. Osudy přírody a budoucnost příštích generací mi budou ležet na srdci pořád. A pořád o tom budu svoje postřehy sdílet.
 
Jako Veronika.
 
Jako máma.
 
Jako laik.
 
Cesta odborníka se mi totiž ukázala býti slepá. Moje místo je jinde.