OSUDY DONOŠENÉHO TRIKA – ČÁST TŘETÍ

 
Právě čtete poslední díl z třídílného seriálu, ve kterém jsem se vám pokusila přiblížit, co se děje s oblečením, vložíte-li ho do textilního kontejneru. Víte už, že na charitativní účely putuje jen 10 – 20 %. Zbylých 80 % se pak dělí v poměru: 5 – 10 % spalovna, 50 % recyklace a 40 – 45 % prodej na trhy rozvojových zemí. A právě o secondhandovém trhu v rozvojových zemích je tohle finále.
 
Velká část našich donošených oděvů je totiž prodávána překupníkům s textilem. Ti s oblečením dále obchodují převážně v zemích subsaharské Afriky, kde jej na místních tržištích prodávají místním za zlomek ceny. Záměr byl jistě bohulibý – nabídnout levné oděvy lidem z rozvojových zemí, kteří většinou nemají finance na to, aby si pořídili oblečení nové. Jenže se to zvrtlo a africké země se topí v záplavě našich donošených oděvů.
 

 
Problémem totiž je, že se na afrických tržištích z celkového objemu dovezeného secondhandového oblečení prodá jen velmi malá část, a ten zbytek zůstává v zemi jako dále nevyužitý textilní odpad. Kromě negativních dopadů na naše životní prostředí, které haldy neprodaného oblečení na místních tržištích způsobují, extistuje ještě jeden důvod, proč je mnohým dovoz obnošeného oblečení na trhy afrických zemí trnem v oku. Příliv secondhandového oblečení je totiž natolik velký, že ničí lokální módní průmysl, který levným cenám obnošeného šatstva nezvládá konkurovat. Vlády jednotlivých zemí se tak stále častěji zaobírají tím, že by dovoz secondhandového oblečení na svá území zakázaly.
 
Nejodvážnějšími jsou země z uskupení East African Community (EAC). Patří sem státy Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda. Tyto země se rozhodly do roku 2019 dovoz secondhandového oděvu zcela zakázat. Argumentují tím, že je třeba opětovně vybudovat místní textilní průmysl, a to za přítomnosti obrovského množství levného oblečení z druhé ruky, není možné. Ve snaze motivovat obchodníky, aby prodávali lokální produkty, zvýšila Rwanda až dvacetinásobně clo na dovoz obnošeného šatstva. Se zákazem dovozu nicméně ostře nesouhlasí Spojené státy, které jsou jednou z hlavních zemí, odkud se textil do Afriky dováží. Tvrdí, že zákazem importu je v USA v ohrožení až 40 000 pracovních míst a slibují, že pokud k zákazu skutečně dojde, znevýhodní na oplátku dovoz afrického zboží, které ze zemí EAC, míří na americký trh. Kvůli této skutečnosti Keňa od zákazu improtu obnošeného šatstva postupně upouští a podobné tendence mají i vlády dalších zemí, s výjimkou Rwandy, která zatím i přes hrozící americké sankce secondhadové oblečení, na svém území statečně odmítá.
 

 
Je to prostě zapeklitá situace a ačkoli ani mě netěší představa, že moje letní šaty z loňska možná skončily na textilní hromadě někde v Ugandě, myslím si, že zákaz importu oblečení z druhé ruky není nejšťastnější. Země totiž zatím nejsou schopny produkovat svoje vlastní oblečení, které by mohlo být konkurenceschopné. Situace, kdy by k zákazu importu sekáče došlo, by tak mohly využít asijské země a Afriku zaplavit svým levným oděvním zbožím, protože zákaz dovozu se nevztahuje na nové oblečení. A jak dobře víme, současný systém rychlé módy se vyšrouboval do takových rozměrů, kdy se obnošené oděvy vyrovnávají svoji cenou těm novým. Pokud tak zákaz skutečně vstoupí v platnost, s největší pravděpodobností nastane scénář, kdy lokální textilní a oděvní průmysl bude v Africe i nadále skomírat, protože obyvatelé států EAC sice přestanou nakupovat secondhandové oblečení ze západních trhů, ale začnou nakupovat nové a levné oblečení z trhů asijských. Což je z hlediska negativních dopadů módy na naše životní prostředí asi ještě o chlup horší, než tlející haldy obnošených oděvů na místních tržištích. Zaplavení afrických trhů novým asijským oblečením totiž znamená větší spotřebu přírodních zdrojů, kterých jak je známo naše planeta příliš na rozdávání nemá.
 
Vypadá to tak, že jediný způsob jak problém oděvy zaplavené Afriky vyřešit (a vůbec problém textilního odpadu se kterým se jako lidstvo potýkáme) tkví ve stále se opakujícím až klišoidním doporučení: snížit na trzích vyspělých zemí svoji spotřebu a nakupovat méně oděvů vyšší kvality.
 
—————————————————————-
Tímto děkuji vám všem, kteří jste se prokousali všemi třemi díly. A pokud máte v hlavě zmatek, je to v pořádku. Mám ho v hlavě často i já a to se udržitelností v módě zabývám už víc než sedm let. Na co se mě často ptáte? Jak nakupovat méně oblečení, jak brát nákupy jako investici do sebe samé a sáhnout tak hlouběji do peněženky a současně se nepřipravit o radost z nakupování? A jde to vůbec? Jde. Já šla cestou postupnýho začleňování malých změn do svýho každodenního života. Je fajn zajímat se, ptát se, hledat informace, skládat si je do souvislostí, přemýšlet, uvědomovat si možné dopady svých spotřebních zvyklostí a ono se to časem poskládá samo ani nebudete vědět jak. Na začátek klidně stačí, když si na léto nekoupíte čtvery nový šortky, ale třeba jen dvoje. Nebo prostě jen vytáhnete ty z loňska, protože jsou ještě docela fajn, do práce si vezmete to samý, co jste měli na sobě dneska a ty silonky nevyhodíte hned při prvním oku na palci, ale zkusíte je třeba zašít. I takhle miniaturní změny se počítají. Každej z nás je totiž na cestě k zodpovědný spotřebě prostě v jiný vývojový fázi, a to je třeba respektovat. A inspirovat se navzájem. Vždyť ani Řím nebyl postavenej za den….

OSUDY DONOŠENÉHO TRIKA – ČÁST DRUHÁ

 
V minulém článku jsem se vám pokusila přiblížit co se děje s oblečením, vložíte-li ho do textilního kontejneru. Víme, že na charitativní účely putuje jen 10 – 20 %. Zbylých 80 % se pak dělí v poměru: 5 – 10 % spalovna, 40 – 45 % prodej na trhy rozvojových zemí a 50 % recyklace. A právě o recyklaci bude dnešní díl.
 

 
Řekne-li se recyklace oděvu, většina z nás si představí situaci, kdy se třeba ze starých triček vyrobí recyklovaný materiál – látka, která bude použita na výrobu triček nových. Ve skutečnosti je však tímto způsobem zpracováno pouze 1 – 2 % z celkového objemu vysbíraných oděvů. Proč?
 
Současné recyklační technologie totiž umožňují recyklovat pouze jednodruhové oděvy. Třeba 100% bavlnu nebo 100% polyester. A ruku na srdce, kdo z nás to ve skříni má? Většina našich oděvů je v dnešní době vyráběna ze směsových materiálů: bavlna/elastan, polyester/bavlna…. Problematické na tom je, že u směsových materiálů od sebe neumíme jednotlivé druhy vláken oddělit a jejich recyklace je tak prakticky nemožná. Ale pěkně popořádku.
 
Mluvíme-li o recyklaci v tom pravém slova smyslu, rozlišujeme dva druhy.
 
MECHANICKÁ RECYKLACE: týká se především přírodních materiálů, 100% (bio)bavlna, 100% vlna atd. Během samotné recyklace však dochází ke zkracování vláken a není možno z nich vyrobit materiál původní kvality. Chcete-li tak z recyklátu vyrobit nový oděv, je třeba recyklované vlákno smíchat s vláknem novým, nejčastěji v poměru: 20 % recyklát a 80 % nové vlákno. Jedině tak může být dosaženo požadovaných vlastností. Lákají-li vás obchody na koupi recyklovaných bavlněných džínů mějte tak na paměti, že se jedná o recyklovaný produkt jen z části. I přesto svůj význam má. K výrobě 1 tuny materiálu vyrobeného z recyklovaných bavlněných vláken je totiž potřeba pouze 2,6 % energie potřebné k výrobě stejného typu materiálu z vláken nových. A to se počítá.
 
CHEMICKÁ RECYKLACE: týká se především oděvů ze 100% polyesteru, ze kterého se prostřednictvím chemické recyklace vyrábí 100% recyklovaný polyester. Přeborníkem v tomto oboru je značka Patagonia, která ho ve velkém používá do svých oděvních kolekcí.
 
Mechanickou nebo chemickou recyklací však projde poze 1 – 2 % donošených oděvů. Řetězec H&M toho budiž důkazem. Jistě jste zaregistrovali, že mají na svých prodejnách textilní kontejnery, kde můžete zanechat svoje už dále nechtěné oblečení (jakékoli značky) výměnou za slevový kupón na nákup jejich oděvů. V roce 2015 tímto způsobem Háemko vysbíralo 12 000 tun oděvů, což je ekvivalent 60 000 000 triček. Z recyklovaných vláken ale vzniklo jen 1 000 000 triček. Fakticky tak procesem recyklace prošlo jen 200 tun, což je asi 1,6 % z celkového vysbíraného množství. Zbylých 11 800 tun čekalo stejný osud jako kterékoli jiné oděvy vhozené do klasických textilních kontejnerů. Více informací zde.
 
Co to tedy znamená v praxi? Že to vaše nové tričko 95 % bavlna a 5 % elastan nebude po tom, co ho donosíte zrecyklováno ale bude tzv. downcyklováno a vznikne z něj materiál nižší hodnoty. Stejně jako z drtivé většiny všech donošených oděvů vyráběných ze směsových vláken. Vyrobí se z nich vlákna, která se použijí v textilním průmyslu pro výrobu netkaných textilií, nebo v netextilním průmyslu pro výrobu čistících hadrů, izolačních materiálů nebo jako příměs v papírenském průmyslu. Než k tomu ovšem dojde, je třeba před samotným procesem z oděvů odstranit veškeré kovové komponenty, zipy, knoflíky, přezky, etikety a jiné aplikace jako jsou korálky, nášivky, lemovky, třásně, prostě všechno to, co je na materiálu navíc. Říká se tomu proces „odknoflíkování“ a je to časově velmi náročná záležitost.
 
Také jste podlehly trendu džínů s korálky? Tak už víte, co se s nimi po jejich donošení stane. Celá korálková část nohavice bude ustřižena a vyhozena. Na to, aby někdo odstřihoval každý korálek zvlášť nejsou lidi ani peníze. Vyhozeny budou i části se zipy a nýty. Pokaždé, když si tak kupujeme nějaké oděvy, které jsou přehnaně zdobné, jsou pošity filtry, korálky, nášivkami, dvakrát zvažme, zda takový oděv skutečně potřebujeme. Jejich velká část je totiž už od prvopočátku předurčena k tomu, aby po procesu „odknoflíkování“ skončila na skládce.
 
——————————————————————-
 
Já vím, je to všechno děsně zamotaný… To, co ale pro změnu k lepšímu potřebujeme zas až tak zamotaný není. Potřebujeme designéry a značky, kteří při tvorbě oděvů přemýšlejí nad mírou recyklovatelnosti v momentě jejich odložení. Potřebujeme designéry a značky, kteří přebírají zodpovědnost za svůj produkt, který přinášejí na trh v průběhu celého životního cyklu produktu, tedy i ve fázi jeho likvidace. Potřebujeme podporu výzkumných institucí, které dokáží vyvinout recyklační technologii, která od sebe dokáže oddělit směsové materiály. Potřebujeme tuto technologii aplikovat na módní průmysl ve velkém. A taky potřebujeme spotřebitele, kteří nad tím vším přemýšlí.
 
Díky, že jste jedním z nich. Díky za přečtení.
 
Veronika

OSUDY DONOŠENÉHO TRIKA – ČÁST PRVNÍ

 
Textilní kontejner je nádoba do které vkládáme svoje donošené oblečení v představě, že bude dále sloužit potřebným, že bude použito na charitativní účely – však to tam přece píšou, nebo ne?
 
Skutečnost je však taková, že z celkového objemu vysbíraného oblečení prostřednictvím textilních kontejnerů putuje na charitativní účely jen 10 – 20 %.
Proč? A co ten zbytek?
 

 
V České republice není textilní odpad zařazen Ministerstvem životního prostředí do režimu odpadového hospodářství. Provozovatelé textilních kontejnerů tak nemají zákonnou povinnost sdělovat jakékoli informace týkající se objemu vysbíraného oblečení. Několikrát jsem zkoušela organizace i firmy zabývající se sběrem donošených oděvů kontaktovat. Jejich odpovědi (pokud vůbec nějaké) byly až příliš strohé: “Nezlobte se, kvůli konkurenčnímu prostředí informace neposkytujeme.” Aha.
 
Nejsdílnější je u nás v tomto směru Potex. (Děkuji a mávám, Lenko.) Společnost, která v Praze provozuje ccca 500 oranžových kontejnerů vysbírala v roce 2017 2 200 tun oděvů a na charitativní účely putovalo 5,2 tun, což pokud správně počítám není ani 1 %.
 
Jímá vás vztek? Tak potom prrr, vzteklí totiž můžeme být akorát tak sami na sebe.
 
Zmítáme se ve světě rychlý módy. Nakupujeme čím dál tím více oblečení, jehož cena i životnost klesá. Nakupujeme impulsivně pod taktovkou slev a v hlavě nám jako kolovrátek jede: “Ale co, i kdybych si to měla vzít jen jednou na sebe, vždyť to stojí pár korun.” A tady je právě zakopanej pes. Oblečení je dnes vnímáno jako spotřební zboží a je vyráběno s myšlenkou, že nám vydržet moc dlouho nemá. Ideálním zákazníkem módního průmyslu je dneska ten, kdo nakoupí v řetězci kousky za pár korun, aby potom, co se jim po pár vypráních přetočí švy, nakráčel do obchodu a pořídil si velmi podobné kousky znovu…. Zkusme být k sobě upřímní. Vážně si myslíme, že někdo čeká na naše ožmolkovaný svetry a trika, který mají švy do lichoběžníku? Kousky, který v textilních kontejnerech zabírají tu největší část? V době, kdy vyrábíme 100 miliard nových oděvů ročně a 60 % z tohoho objemu vyhodíme ještě ten samý rok?
 
Nečeká.
 
Charity potřebuji pro své klienty kvalitní a funkční věci. Ne polyesterové halenky z Primarku. A tak se na provozovatele textilních kontejnerů nezlobme a raději se zamysleme nad svými vlastními spotřebními návyky.
 
Takže jak to teda je? Americká spolešnost Council for textile recycling zprůměrovala procentuální zastoupení jednotlivých způsobů nakládání s textilem, který je vysbírán prostřednictvím textilních kontejnerů a tady je výsledkový servis:
 
10 – 20 % představuje cílenou pomoc pro charity (ruční třídění – hmotná pomoc) a prodej v síti spřátelených secondhandů, kdy výtěžek z prodeje putuje na podporu neziskových organizací nebo charit.
 
Zbylých 80 % oděvního množství se dělí v následujícím poměru:
 
50 % prodej firmám, které se zabývají recyklací a downcyklací textilního odpadu – vyrábí čistící hadry, výplně do autosedaček, izolační materiály kolem trubek nebo textil používají jako příměs v papírenském průmyslu.
 
40 – 45 % představuje prodej do rozvojových zemí, kde se s textilem a oděvy dále obchoduje.
 
5 – 10 % míří do spalovny (oděv má výhřevnost jako hnědé uhlí)
 
Tradá….! Já vím, na co se chcete zeptat. “Kam teda mám to oblečení, který už nechci dávat?” – Zkuste ho nabídnout kamarádkám, prodat přes internet, darovat příbuzným a pokud neuspějete, vhoďte ho do textilního kontejneru.
 
Cože?!? No jo. I přesto, že textilní kontejner plní svůj proklamovaný charitativní účel jen zčásti, je to stále jedna z nejzelenějších možností jak se svého oblečení zbavit. Textilní kontejner totiž odklání oděvy ze skládkových toků. V době, kdy v komunálním odpadu končí v průměru 80 % našich donošených oděvů, které putují rovnou na skládku nebo do spalovny je jeho role nezastupitelná. Je dobře, že existují. Jen je nevnímejme jako prostředek, kterým si omlouváme svoji oděvní nadspotřebu. Aby textilní kontejenry mohly plnit svůj charitatiní účel, je třeba, abychom nakupovaly kvalitní oblečení, které vydrží. Oblečení, které i po x-tém nošení může beze změn sloužit svému původnímu účelu.
 
Mysleme na to, výprodeje útočí.
 
—————————————————————
 
První díl je u konce.
 
V tom druhém se podíváme na recyklaci oděvů a oděvní sběry řetězce H&M. Ve třetím díle si přiblížíme secondhandový trh v Africe, kde možná skončily vaše letní šaty z loňska.
 
S úctou a s díky za sdílení, V.

Tour de Sekáč – Plzeň

Miluju sekáče, protože oblečení z druhý ruky má úplně jinou energii, než oblečení nové. Čiší z něj příběhy těch, kterým patřilo a to mě fascinuje. A tak vymetám jeden sekáč za druhým, kdekoli, kde zrovna jsem. Je to určitý druh závislosti, kterou bych s vámi chtěla sdílet. Připravit tak pro vás plzeňskou Tour de Sekáč o kterou jste si psali byla výzva. Plzeň má totiž v secondhandový kultuře co dohánět. I přesto se tu dají najít klenoty.

A tak s vámi sdílím svoji oblíbenou trasu, na který najdete 9 sekáčů. Zvládnete ji projít za jedno odpoledne s kámoškou a věřte, že to může být větší zábava než sobota v nákupáku. Až se na trasu vypravíte, nezapomeňte mi poslat nějakou tu fotku z akce nebo fotku vašich úlovků. Budu mít radost.

1) Secondhand Marilyn, Tylova 11


Vždycky tu začínám, protože je to podle mě ten nejlepší sekáč v Plzni. Mají tu krásný a hlavně kvalitní věci. Při mojí poslední návštěvě jsem tu narazila na krásný triko Desigual za 280 Kč, mikinu Diesel za 350 Kč, kalhoty Replay za 300 Kč a další skvosty. Sama jsem si odnesla šaty made in Italy ještě s visačkou a džíny Tom Tailor. Mají i sekci pro holky krev a mlíko a pár kousků na děti.

2) London Fashion, Anglický secondhand, Klatovská 3


Anglický sekáče bývaly dříve zárukou kvality. Od doby, kdy je Británie pod nadvládou Primarku to už ale neplatí. Připravte se na záplavu šatů, triček, halenek z fast fashion řetězců (New Yorker, Atmosphere, Háemko, Bershka, Primark…), převážně z umělých materiálů. Sháníte – li nové kousky na léto, festivaly, dovolenou u moře, tak je tohle dobrá volba. Pravidelně pořádají prodejní akce např. 10 Kč/kus – to je ovšem sardinkoidní masakr, kterého se nikdy neúčastním. Chodím se mimo tyhle akce.

3) London Fashion, Anglický secondhand, Americká 52


Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Stejný koncept, stejná nabídka viz zastávka č. 2

4) Secondhelp, Americká 35


Sekáč, který vznikl jako projekt obecně prospěšné společnosti Možnosti tu jsou. Oblečení je tu kvalitní, ale dražší než je běžné. Koupí totiž podporujete lidi se zdravotním znevýhodněním na trhu práce, kterých v provozech pracuje kolem 80 %. Mám to tu ráda právě kvůli této myšlence. Kromě druhé ruky tu navíc najdete i outlet značek jako je např. Desigual.

5) Textile House, Smetanovy sady 13


Největší síť sekáčů v ČR. Každý měsíc nová kolekce, která je následována pravidelnými slevami v % a doprodejem za 70 Kč, 50 Kč, 30 Kč … Doporučuji sledovat jejich web, kde vždy najdete aktuální akce. Chodím sem nejraději, když je kolekce nová, pak už je to dost přebráno. Dají se tu najít kvalitní značky, ale musíte mít sílu na to probrat se změtí všeho možného. A je to hodně o štěstí. Ostatně jako každý nákupy v sekáči.

6) Front second hand, Sedláčkova 14


Najdete tu oblečení z druhé ruky ale i outletové zboží. I přesto, že mám odsud spoustu věcí, je to za mě co se obsahu na ramínkách, rozložení i vzhledu prodejny týká nejslabší článek celé Tour. Určitě ale stojí za zastávku, protože se tu sem tam naskytnou vážně povedený kousky.

7) Front second hand, Palackého 11


Stejný případ viz zastávka číslo 6

8) Šik butik second hand, Kollárova


Malý prostor, sympatická paní majitelka, kvalitní výběr pěkného oblečení a doplňků. Po zastávce č. 1 můj druhý nejoblíbenější.

9) Modes Robes, Tovární


Poslední sekáčový zastávce uděluji na pomyslné bedně třetí místo. Kdykoli jsem tam kdy byla, vždycky mi padlo do oka pár kousků.

Přeju vám úspěšný lov a těším se na vaše fotky.

#jenomMáma

Byla jsem dnes svědkem situace, kdy dokonale upravená máma uštědřila v parku pohlavek svému asi tříletému synovi jenom proto, že nešel dostatečně rychle. S typickou dětskou rozverností objevoval svět a zastavil se, aby hledal cosi v trávě. Máma pospíchala, byla ve stresu. Jímal mě vztek a úzkost.
Několik dní zpátky jsem zas byla svědkem sourozeneckého boje na pískovišti. Starší brácha začal ubližovat svojí mladší sestřičce. Štouchal do ní, bouchal a křičel „Ďi pyč, Ďi pyč.“ Přiběhla máma a toho kluka objala. Dojalo mě to. To, že má mámu, která umí číst v signálech, protože svým chováním jen volal po větší pozornosti, po lásce.
 
Napadlo mě, že by možná i ta máma z parku potřebovala obejmout. a že mi vlastně vůbec nepřísluší nikoho soudit. Že je třeba na všechno sama, rozešel se s ní partner, má nemocnou maminku, nesnesitelného šéfa nebo cokoli jiného.
 
Vztek mě přešel. Uvědomila jsem si, že i já mám někdy mateřství nad hlavu, jakkoli moc jsem za tuhle roli vděčná a jakkoli jsem nikdy nebyla šťastnější. Protože být mámou je prostě dřina. Jen nám to ty instagramový supermatky prostě zapomínají říkat. A tak jsem se jí v duchu za všechny tituly omluvila. Úzkost ale zůstala. Bylo mi líto toho kluka. Toho, že jeho máma vysypala svoje frustrace na jeho nevinnou hlavu, která si to ponese dál životem. Bylo mi úzko z toho, že všechny svoje negace a strachy, které nám tahle doba způsobuje upoštíme ve formě křiku nedej bože fyzického trestu na ty, které vlastně nejvíce milujeme. A přitom by někdy úplně stačilo vědět, že je to normální, cítit se jako matka mizerně. Protože i já mám někdy dny, kdy se mizerně cítím. Kdy se mi chce brečet, a tak brečím. Kdy mám pocit, že jsem k ničemu. Protože věty typu: „A co na tý mateřský pořád děláš? To bych nevydržela, já bych se asi nudila…“, v nás živí pocit, že být mámou je tak nějak málo. Mateřství je totiž něco, co v dnešní materiální společnosti nedokážeme ekonomicky změřit. A tak jako matky chvátáme do práce. Chceme tvořit hodnoty, ale zapomínáme, že tu největší hodnotu vozíme v kočárku. Chceme tvořit lepší svět, ale neuvědomujeme si, že svět bude právě takový jaké budou naše děti.
Ano, vím, jsou matky, které pracují, protože to k životu potřebují. Jsou matky, které pracují, protože musí. To, co mě zneklidňuje je, že se z fenoménu pracujících matek začíná stávat běžná praxe, i v případech, kdy nám naše základní instinkty říkají něco jiného. Vím to, protože i já se jako matka nechala na chvilku lapit do pasti. Snažila jsem se doslova vysedět nějakou jinou pracovní náplň než jakou je výchova mého syna, prostě proto, že jsem cítila, že být „jenom máma“ se v dnešní době nenosí. Stala jsem se obětí vlastních pochyb, byla jsem podrážděná, náladová a ve stresu. Jenže pak jsem chytla za záchrannou brzdu.
 
„Vzpamatuj se, proboha! Nemusíš pracovat pokud to tak necítíš. Být mámou je přece samo o sobě poslání hodné obdivu! Vždyť děláš tu nejvíc užitečnou věc na světě, i kdyby jsi celý den zpívala jen Komáři se ženili, vždyť vychováváš budoucí generaci. Nestyď se za to být jenom máma. Napoj se na svoji vlastní intuici a poslouchej svoje srdce víc, než všechny možné hlasy okolo. Buď opravdová. Miluj, ale současně se neboj přiznat, že dnešní den stál za prd a že toho máš až nad hlavu. Být mámou je prostě fuška a je normální probudit se ráno bez make-upu. Fakt.“

Proč nedávám fotky svého dítěte na sociální sítě

 
Ona: “Hele, a proč nedáváš svoje dítě na fejsbuk?”
Já: “Protože mi to nedovolilo.”
Ona: “Cože?”
 
Ano, ten důvod je opravdu takto prostý. To, že jsem ho odnosila ve svým břiše a následně porodila mi přece nedává absolutně žádný práva k tomu, infromovat prostřednictvím fotek virtuální veřejnost, že už máme dva zuby ale pořád nelezeme. Co když z mýho syna vyroste někdo, komu skutečnost, že se fejsbuk nebo instagram hemží jeho fotkami v plenkách, bude vadit? Ani já totiž nejsem dvakrát nadšená z představy že by moji rodiče v době mého dětství nahrávali fotky malé Verunky na internet, pokud by v té době byl.
 
Nemám proto v plánu vystavovat svoje dítě na sociálních sítích dříve, než se pro život na nich samo rozhodne. A do té doby budu maximálně ctít jeho soukromí. Protože právo na něj mají i miminka potažmo děti. Fakt.
 
Nechci do našeho syna projektovat svoje představy ani si skrze něj plnit svoje nesplěný sny. Narodil se jako osobnost a já bych si hrozně přála, aby jí zůstal. Aby zůstal svůj. Aby si svoji identitu vybral sám, tu digitální nevyjímaje.
 
Nechtěla bych, aby mi jednou můj dospívající syn vyčetl :”Jako mami, to jsi tam dávala proč?” No protože jsem se nechala unést mateřskou pýchou nad tím, jak roztomilý miminko jsem stvořila a chtěla jsem se pochlubit světu. Tobě ten palec v puse nepřipadá roztomilej?
 
K tomu všemu bych si navíc nikdy neodpustila, kdyby nějaká dětská fotka dala někdy v budoucnu podnět k posměchu nedej bože ke kyberšikaně. Protože v dnešním světě jeden nikdy neví. V tom viruálním obzvlášť. Příspěvky na sociálních sítích si žijí vlastním životem a nikdo z nás nedokáže ohlídat kam až se mohou dostat a kdo všechno se na ně dívá.
 
Vzpomínky na dětství svýho syna si chci nechat v první řadě schovaný ve svým srdci. A objeví-li se někdy v obrázkové podobě na veřejných nástěnkách internetů, bude to ve chvíli, kdy se je tam on sám rozhodne umístit.
 
Tak. To až se mě zas příště budete ptát.

PŘÁNÍ

Dneska je to přesně 28 let, co brázdím tenhle svět. S láskou a v opojném štěstí, které vlastně ani nejde slovy popsat. Cítím všudypřítomný vděk. Za to, kde jsem a kým jsem. Ten pocit naplněnosti, pocit vnitřního klidu, pocit, že svým každodením bytím tvoříte něco, co Vás snad i přesahuje, ten pocit, kdy si uvědomíte, že žít je ta nejkrásnější věc na světě. Ten pocit přeju nám všem.
 
Ten pocit, který jde ruku v ruce s uvědoměním si naší sounáležitosti s celkem a opětovným přijmutím zodpovědnosti za naše počínání. Dát vale lhostejnosti a zaplnit se až po okraj člověčinou. U mě tomu tak bylo vždycky. Ta neutuchající potřeba vkládat do věcí, které dělám smysl, milovat vše živé i neživé. Dnes, kdy pod srdcem nosím nový život je vše ještě daleko intenzivnější. Věta “děti jsou naše budoucnost” pro mě získává nový, osobní rozměr a nutí mě roztáčet otáčky mé vlastní angažovanosti za lepší svět ještě víc než dosud.
 
Kdo mě po očku ve virtuálním světě sleduje ví, že jsem se rozhodla stavět lepší svět skrze módu. Módu, kterou všichni milujeme, ale systém jejího současného fungování drancuje naši planetu a vyprazdňuje naši mysl. Zodpovědný módní průmysl je moje osobní mise, kterou do určité miry vnímám jako své poslání.
 
A vnímám to jako dar a děkuji za to, že jsem se cestami života už ve svých 28 letech ocitla v pozici, kdy se naplnilo mé podnikatelské ego a touha po úspěchu a nastal v mém životě čas, kdy vnímám jako svoji povinnost, začít vracet vše dosud obdržené v určité podobě společnosti zpět. Proto z celého srdce děkuji všem, kteří mě na této cestě podporují. Všem, kteří sdílí moji myšlenku a stali se jejími ambasadory.
 
Děkuji, že jsem za tímto účelem mohla spoluzaložit neziskovou organizaci Fashion Revolution Česká republika, děkuji nadaci Via díky které jsem okusila kouzlo filantropie. Děkuji za inspirativní příklady štědrosti, díky kterým prokazatelně roste láska k lidem.
 
Mecenášství je pro mě zcela nový svět. Svět založený na vzájemném respektu a uznání, který je v dnešní době tvrdého byznysu oslavou lidského charakteru.
 
Děkuju Vám všem, kteří se právě v můj narozeninový den nebo kdykoli v budoucnu rozhodnete stát mecenášem a partnerem neziskové organizace Fashion Revolution ČR. Oslavuji filantropii jakéhokoli rozměru, ke všem obdrženým prostředkům přistupuji s pokorou, vděkem a v plné míře využívám k naplňování neziskových cílů, což můžete sledovat na našem trasparentním účtu.
 
Aby se nám tu všem pospolu žilo líp a abychom uchovali planetu našim dětem.
 
https://www.darujme.cz/projekt/1200249
 
Toť mé skromné narozeninové přání, které je podmíněno hodnotou v životě nejdůležitější – ZDRAVÍM. To si vždy přejme v první řadě, protože bez něj naše smělé plány moc dobře realizovat nejdou.
 
S úctou a s obrovským díky, Veronika
 
„Naše planeta nepotřebuje víc úspěšných lidí. Zoufale potřebuje ty, kteří tvoří mír, léčí, obnovují, vyprávějí příběhy a milují vše živé.“ (Dalajláma)

FASHION POINT ZLÍN 2017

“Doufáme, že i když nejsme Praha, ukázali jsme Vám, že i ve Zlíně dokážeme dělat povedené akce a že se Vám u nás líbilo.” Zaznělo z úst jedné slečny z organizačního týmu druhého ročníku módní akce – zlínského Fashion Pointu.
 
Líbilo? Byla jsem nadšená.
 
Tím puncem neotřelé jedinečnosti, který celou akci od rána do večera doprovázel a byl, dle mého názoru, výsledkem mnoha faktorů:
 
1) Studentské nadšení – skvělá práce organizátorek a celého jejich týmu, který se na akci podílel. Pozornost, úsměvy a všudypřítomná pokora.
 
2) Ego si vzalo volno – nikde nebyla cítit ani špetka snobismu a jisté povrchnosti, která spoustu podobných módních akcí, především právě v Praze, doprovází. Prostory i celý program byly napuštěné člověčinou, kdy se Vám prostě chtělo jen tak sedět, rozjímat a tuhle nevšedně všední atmosféru nasávat.
 
3) Spoustu inspirativních potkávaček – během dne jsem měla prostor pro pár schůzek, které byly našlapané energií a nesly se v duchu až hmatatelné touhy, dát věci do pohybu a aktivně se podílet na tom, aby to v tom našem městě (čti Zlíně) za něco stálo
 
4) Fashion show, která měla švih – alternativní pojetí přehlídky v podzemních garážích, prezentující pět studentských kolekcí tématicky zaměřených na udržitelnost a s ní spojenou nesmyslnou spotřebu vody v módním průmyslu
 
5) Romana Lidiaková – autorka jedné z prezentovaných kolekcí, která dle mého názoru téma zhmotnila způsobem, který má životaschopný potenciál a je jej možno dále rozvíjet s důrazem na současný stav módního průmyslu a problematiku textilního odpadu. V kolekci je doslova zašito semínko směru, kterým by se designérská tvorba měla do budoucna ubírat. Zlínský ateliér fashion designu by si měl tuhle slečnu hýčkat.
 
A tak děkuji za tuhle úžasnou akci, která ukázala Zlín jako progresivní město reflektující trendy módního trhu se spoustou talentovaných mladých lidí v něm. A Praze do jisté míry vytřela zrak.

Všechno nejlepší, ženo!

Mezinárodní den žen, svátek, který si většina z nás spojuje s komunistickým režimem, jež jej zdiskreditoval natolik, že byl především po revoluci ve velkém ignorován. 8. březen, celosvětově uznávaný svátek všech žen, stanovený OSN nicméně zažívá svojí renesanci. Já osobně se zcela distancuji od hromadných sešlostí a akcí, které k příležitosti oslav tohoto dne pořádají města, obce, nedej bože politické strany. Když ale domů přijde manžel s tulipánem a se slovy: “Všechno nejlepší, ženo!” vám vlepí hubana, je to dosti príma. V tomto směru onu renesanci vítám a s dobou bolševického temna si ji nespojuji, co by se za nehet vešlo.
 
Ta skutečná historie vzniku tohoto svátku je totiž někde úplně jinde, spojená s módním průmyslem, což se mě samozřejmě jako člověka v tomto oboru angažujícího se, dotýká mnohem více.
 
Svátku totiž dalo vzniknout stávkující procesí žen, amerických švadlen, které 8. 3. 1908 vyšly do ulic a požadovaly zkrácení pracovní doby, lepší platové podmínky, volební právo a konec dětské práce.
 
Módní průmysl dnes celosvětově zaměstnává 75 milionů lidí, především v zemích třetího světa. 80 % z nich jsou ženy ve věku 18 – 24 let. Ženy, které šijí naše oděvy v mizerných podmínkách často pod výhružkou ztráty práce, budou-li o zlepšení svých pracovních podmínek usilovat tak, jako právě newyorské švadleny. Spotřebitel na západních trzích totiž nutně potřebuje konstantní přísun nových oděvů za pakatel, tak se, ženy, čiňte. Bez nároku na důstojnou mzdu, pojištění, bezpečnostní pracovní pomůcky a pravidelnou pracovní dobu.
 
Dívám se na ten svůj tulipán a myslím na všechny tyhle ženy i na svoji každodenní motivaci na cestě zodpovědného módního průmyslu, která mě přivedla až ke kampani Fashion Revolution. Kampani, která mimojiné usiluje o transparentní dodavatelský řetězec, usiluje o to, aby nám výrobci našich oděvů vyložili karty na stůl a ukázali nám příběhy těch žen, které naše oblečení šijí. Jedině tak totiž můžeme na zlepšení jejich pracovních podmínek pracovat.
 
Myslete na ně i vy, až si zas půjdete koupit to nové triko.
 
Ale neposílejme jim tulipány, dejme jim vědomí, že v tom nejsou samy.
 
Připojte se společně se mnou ke kampani Fashion Revolution 24. – 30. 4. 2017 a zeptejte se oděvních značek: #whomademyclothes?

KLID STROJŮ

Seděla jsem v autě směr Plzeň a za zády mi cestoval celý můj šicí svět. Bylo mi zvláštně a na mysl se mi vloudila Werichova slova:
 
“Radost a smutek leží v člověku někde blízko vedle sebe, tak blízko, že nejednou spolu splývají.”
 
Něco na tom bylo.
 
Vzpomínala jsem na svoje šicí začátky a musela se usmívat – jak prozaické to všechno bylo a vlastně pořád je. Touha jít, žít, milovat a tvořit. Smysluplně a bez příkras. Opravdicky. S radostí po kapsách a ruku v ruce s intuicí, která Vám tak nějak vždycky napoví.
 
Seděla jsem v autě směr Plzeň a bylo mi zvláštně. Vnitřní hlas ale šeptal: “Jdeš správně.” Musela jsem se znovu usmívat: “Čau, kamaráde!”
 
Melancholie zmizela.
Zbyla jen radost.
 
A tak stroje spí, dílna je prázdná a já upaluju vstříc novým zážitkům, které už nebudou vlastní rukou šité, ale vlastním tělem žité.
 
Děkuju za tuhle krásnou cestu. Všem a všemu.
 
Veronika