MOJE DRUHOROZENÉ ŠTĚSTÍ 25+2
Jsem máma a v 25. týdnu těhotenství mě, dle odborných definic, potkal předčasný porod. Jenže já čím dál tím intenzivněji, tam někde hluboko uvnitř sebe, cítím, že vlastně nic jako předčasný příchod na tenhle svět, potažmo předčasný odchod z něj, neexistuje. Že je všechno jen správné načasování Vesmíru a rozhodnutí duše, které má svůj význam. Jakkoli to může být pro všechny zúčastněné bolestivé.
Naší holčičku jsme počali vědomě a z lásky. Dle doktorů bylo vše v pořádku, ale já už od začátku těhotenství cítila, že je něco jinak. Že to nebude takové to těhotenství bez komplikací, kdy vám postupně roste břicho a vy pak porodíte v termínu.
V 22. týdnu jsem začala krvácet, odvezla jsem se do nemocnice, kde mi bylo sděleno, že se pravděpodobně jedná o potrat. Odmítala jsem si to připustit. V napojení na svou dceru jsem byla přesvědčená o tom, že je v pořádku. Byla. Krvácení způsobil velký hematom, který mi částečně odlučoval placentu. A tak jsem vzorně ležela, meditovala a věřila.
Ve 24. týdnu se mi spustily kontrakce a já byla převezena na porodní sál, kde mi byly napíchnuty kortikoidy na dozrání plic miminka a nasazena tokolýza s cílem zastavit rozbíhající se porod. Po kapačce, která mi byla puštěna žilou mi vyskočil srdeční tep a výrazně poklesl tlak, cítila jsem se malátně, a protože nezabrala, byla mi nasazena druhá a pak i třetí, poslední možná. Doktoři nás připravovali na to, že s největší pravděpodobností po dokapání porodím. Kontrakce stále neustupovaly, malátnost nabírala na intenzitě. Po tváři se mi začaly koulet slzy a já se najednou ocitla mimo svoje tělo v jiné úrovni vědomí. To co jsem tam prožila je jen těžko zprostředkovatelné, nevím, jak dlouho tenhle kontakt s něčím, co nás všechny přesahuje trval, ale když jsem se vrátila zpátky a otevřela oči, zaplavil mě pocit neskutečného štěstí, vnímala jsem ochrannou ruku nad sebou a cítila, že ať už to dopadne jakkoli, bude to správně. Kontrakce následně začaly slábnout a já byla z porodního sálu vrácena zpátky na pokoj.
Tři dny na to jsem maličkou přestala cítit, nehýbala se. Večer jsem začala opět velmi silně krvácet a věděla, že tentokrát je to definitvní konec mého těhotenství. Kristýnka se rozhodla pro příchod akutním císařem v 25+2 s váhou 690 gramů po abrupci placenty.
Když jsem ji poprvé viděla, plakala jsem, ale překvapilo mě, jak moc jsem byla vnitřně klidná. Neprožívala jsem žádné pocity viny, jen jsem cítila obrovskou důvěru v život. Vnímala jsem to jako její cestu, pro kterou se z nějakého důvodu rozhodla a mě si vybrala jako svoji mámu, protože ví, že to zvládnu. Cítila jsem, že to má svůj význam, pro ní i pro mě, cítila jsem, že si to z nějakého důvodu musíme prožít, jakkoli nepříjemné to bude.
Počáteční prognózy nebyly příznivé. Kristýnka si prošla celou řadou komplikací, prodělala několik operací a na neonatologickém oddělení strávila půl roku. Šest dlouhých, psychicky náročných měsíců, během kterých jsem střídavě zažívala radost a smutek a častokrát cítila tak silnou bolest, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Byla to ta největší lekce pokory a bytí tady a teď. Životní kopanec, který mi daleko víc dal než vzal.
Dnes je Kristýnce 18 měsíců, chodí, směje se na celý svět a je zdravá. Každou buňkou svého těla cítím nekonečný vděk. Za ni, za sebe, za celou svoji rodinu, za tuhle zkušenost, za všechny tyhle malé bojovníky, kteří nám sem přicházejí jak reflektorem posvítit na to skutečně důležité v životě.
Držte se vy všichni, kteří právě teď trávíte čas na neonatologických odděleních.
Vybrali si nás a vybrali si nás správně.
S láskou,Veronika